Zanedbáváte-li zahradničení a důvody mohou být různé, pak po dvou až třech letech místo jahod na záhonech, na záhonech místo trvalkových květin nebo společně s nimi, kolem keřů bobulovin a ovocných stromů, podél cest roste jako plevel nějaká pestrá tráva. Existuje mnoho plevelů, dokonce i těch, které krásně kvetou a jsou užitečné pro včely a jiný hmyz. Zvláště je ale třeba vyzdvihnout jednu z nich, tzv. goutweed obecnou, medonosnou rostlinu.
V přírodě roste goutweed v lesích, mýtinách, mýtinách, okrajích lesů, mezi keři, v zahradách a zeleninových zahradách a v pustinách. V lesích a na jiných velmi stinných místech může goutweed divoce růst a léta nekvete. Takové houštiny jsou spojeny společnými oddenky. Kořeny jsou obvykle vodorovné, ale mohou jít hlouběji než čepel lopaty. Při pravidelné péči o záhony – plení a rytí – se snaží odstranit i malé kousky kořenů goutweed. Je téměř nemožné ji odstranit, jen je potřeba minimalizovat možnost jejího růstu. Nenechte ji množit semeny – pokud ji dočasně neodplevelíte, tak jí po odkvětu alespoň seberte deštníky. Minimální životnost goutweed je asi 50 let.
Goutweed je potravinářská a léčivá rostlina. Jak používat listy, řapíky, stonky a dokonce i oddenky goutweedu pro léčebné účely, najdete na internetu. Nyní budeme hovořit o kulinářských vlastnostech tohoto jedlého plevele.
Každý metr čtvereční půdy může poskytnout člověku 20 kilogramů jídla! O jakém hladomoru mluvíme, o jakém přelidnění? O lenosti, o špatném hospodaření, o neúctě k přírodě, živiteli.
Dlouho jsem slýchal, že goutweed, stejně jako kopřiva, je docela vhodný pro lidskou spotřebu. Věděl jsem, že v těžkých letech lidé nejedli jen tyto bylinky, ale i jiné rostliny, aby přežili. A spisovatel-fenolog, odborník a milovník přírody Dmitrij Pavlovič Zuev (na fotografii) během Velké vlastenecké války připravil texty – „Jaké jídlo lze nalézt v lese“. Malé letadlo neslo k partyzánům nábojnice a letáky s těmito texty. Kniha „Dary ruského lesa“, kterou napsal Zuev, prošla pěti vydáními.
Vraťme se ke goutweedu. Na internetu je spousta receptů na jeho konzumaci.
„K jídlu se používají mladé výhonky, listy a stonky listů, vaří se z nich zelňačka, polévky, boršč, připravují se přílohy, dochucovadla k masovým a rybím pokrmům, dělají se saláty. Listy se na zimu fermentují jako zelí a nakládají se řapíky. Goutweed lze přidat do zeleniny, aby získala jedinečné aroma.
Rostlinu lze přidat k jakémukoli předkrmu, prvnímu i druhému chodu. Toto „koření“ z goutweed je nejen „nezkazí“, ale obohatí je o vitamíny, mikroelementy a další užitečné biologicky aktivní látky a také jim dodá kouzlo a určitou pikantnost.
Poprvé jsem udělal jednoduchý salát z mladých, deštěm omytých listů goutweed. Listy bez stopek nakrájíme nadrobno, dochutíme solí a slunečnicovým olejem. Tráva je spíše nevýrazná, není štiplavá ani hořká, ale je na ní něco zvláštního – jemné aroma i jemná chuť. Salát mi chutnal, byl docela jedlý. Jindy se salát připravoval společně s další čerstvou zeleninou – okurkami, rajčaty, cibulí, petrželkou, koprem a ředkvičkami, dochucenými zakysanou smetanou. Přidáním listů goutweed do tohoto salátu byl ještě chutnější a zdravější.
Poté, co jsem během koronavirové karantény na jaře 2020 začal s plevelem na záhonech kolektivního veteránského včelína, který byl z různých důvodů opuštěn, uvědomil jsem si, že je třeba s goutweedem něco udělat. Nejprve byly spolu se suchými větvemi jabloní, švestek, jiných keřů a loňského plevele spáleny v ohni mírně vysušené stonky, listy a oddenky dýně. Část plevele skončila i na kompostech. Nový houbařský košík ze zelených skleněných stuh, který mi darovala v roce 2017 zesnulá sestra mé manželky, zahradníka a prodavačka květin, mi přišel vhod. Po naplnění tohoto košíku až po vrch listy goutweed s dlouhými stonky jsem si tuto „úrodu“ přinesl domů. Druhý den od rána do oběda se dýně předléčila – řapíky se kuchyňskými nůžkami nastříhaly na dva až čtyři centimetry dlouhé kousky a jimi se zastřihly i trsy listů. Řapíky byly určeny pro zeleninový kaviár a listy se používaly do salátů, zelné polévky a solyanka s houbami.
Na internetu jsem se také dozvěděl o kaviáru ze stonku goutweed. Druhý den jsem se tím dal do práce a požádal svého syna, aby koupil chybějící „ingredience“ – cibuli, česnek, mrkev a prášek z černého pepře. Po umytí kousků řapíků a několika nasekaných listů goutweed jsem je přidal spolu s nasekanými „ingrediencemi“ (bez pepře) do hrnce s vroucí vodou. Proces se nazývá blanšírování. Po opětovném přivedení k varu a povaření zavářky 10 minut jsem ji slil přes cedník. Dále se nálev nechá projít elektrickým mlýnkem na maso, dochutí solí, pepřem a slunečnicovým olejem – vše podle chuti. Ve velkém pařáku s odšroubovanými plastovými rukojeťmi se zeleninový kaviár ohříval v troubě plynového sporáku a vařil 15 minut. Podle receptury by teplota takové pasivace měla být asi 120 stupňů. Kaviár je připraven. Jakmile se ujistíte, že je dostatek soli a pepře, ihned je vložte do skleněných nádob se šroubovacím uzávěrem a navrch přidejte lžičku slunečnicového oleje. Chuť kaviáru se ukázala jako decentní, jedinečná, odlišná od adjiky, tykve a jiného zeleninového kaviáru.
O den později byly zbývající nasekané listy goutweed vloženy do sáčků a vloženy do chladničky pro budoucí saláty, polévky a solyanka. A bylo rozhodnuto uvařit polévku ze zeleného zelí s goutweed z vývaru z vařeného kuřete. Všechno je jako u šťovíku nebo zelné polévky, kdo vaří, umí. Brambory, cibule a mrkev smažené na slunečnicovém oleji, bobkový list, kuličky pepře, trochu soli. Se zakysanou smetanou – skvělý první chod.
Jednoho dne vyzkoušíme goutweed a houbovou solyanku. Mimochodem, do této solyanky můžete přidat nejen čerstvé žampiony nebo sezónní houby, ale také solené, marinované a dokonce sušené houby, předem namočené a smažené s cibulí.